Sociální sítě

Fotbal

Pomlácený Vízek sledoval zlaté finále z vířivky. Od olympiády v Moskvě uběhne 40 let


V roce 1980, tedy před 40 lety, se českoslovenští fotbalisté po finálovém vítězství 1:0 nad NDR stali v Moskvě olympijskými vítězi. I při neúčasti některých zemí měl tento úspěch velkou hodnotu. Vždyť nejcennější kov si tehdy z československé výpravy odvezl už jen vzpěrač Ota Zaremba.

„Všechny nás spojovalo vědomí, že jsme pro náš fotbal i republiku udělalo něco mimořádného,“ vzpomíná v rozhovoru pro Aktuálně cz. Ladislav Vízek, klíčový hráč tehdejšího mužstva.

S jakými očekáváními jste na olympiádu letěli?

Věděli jsme, že návrat bez medaile by se považoval za neúspěch, ale nervózní jsme z toho nebyli. Na palubě letadla panovala výborná nálada se zvláštním pocitem. Byli jsme tam totiž se špičkovými sportovci, což se nám stávalo zřídkakdy. A k tomu nás čekalo olympijské klima, které jsme neznali.

Byli jste vylosováni do skupiny se čtyřmi zápasy v Leningradě. Byl některý z nich v něčem výjimečný?

Určitě s chlapíky z Nigérie. Po výhře 3:0 nad Kolumbií jsme si mysleli, že všechno půjde jako po másle. Z této zrádné siesty nás neprobudil ani trenér Havránek či jeho asistent Cerman. K utkání jsme nastoupili s přesvědčením, že se nám nemůže nic stát. Navíc Afričané předtím podlehli Kuvajtu. Bohorovný klid zpevnil i můj šťastný gól, kdy jsem spíš kopl do drnu než do míče, ale nigerijský brankář při skákavé střele jakoby spal. Od tohoto okamžiku se však celý nigerijský tým probudil a to způsobem, jaký bych nikomu nepřál zažít.

To znamená, že Afričané převzali otěže hry do svých rukou?

Spíš začali hrozně faulovat, takže nám šlo o zdraví. Tolik kopanců, škrábanců a šťouchanců na nejcitlivější místa jsem neschytal často ani za celou ligovou sezonu. Ostatní kluci na tom byli podobně. Peklo vyvrcholilo v závěrečných minutách, kdy jsme inkasovali vyrovnávací gól. Více než protihráče jsme sledovali čas a konečný hvizd sudího byl pro nás vysvobozením. Do kabin jsme se belhali jako po výprasku a navzájem si ukazovali bolavé šrámy. Nechyběly ani modřiny, jejichž původ dokazovaly otisky zubů (smích).

Co vám po zápase říkali trenéři?

Nechali nás chvilku vybrečet a potom nám vynadali za neodpovědný přístup k utkání. Kritika doznívala ještě po návratu do hotelu. Když nejpalčivější bolest ustoupila, tak jsme uznali, že nám „vyprali prádlo“ oprávněně.

Vaše další dny v Leningradu už byly v pohodě?

S doznívajícími zraněními, ale s nohama na zemi jsme po remíze 0:0 s Kuvajtem a čtvrtfinálovou výhrou 3:0 nad Kubou postoupili do elitního kvarteta. Ještě než jsme však poznali pravou olympijskou atmosféru v Moskvě, tak mně zůstaly v paměti dvě návštěvy. Ta první patřila nádherné Ermitáži a druhá historicky známému křižníku Aurora, kde mě kluci vyfotili u jednoho z památných děl. Přitom se smáli, že jde o symbol mých kanonýrských schopností, protože jsem tehdy se čtyřmi góly vedl střeleckou tabulku celého turnaje (smích).

Co bylo pro semifinálové vítězství 2:0 nad Jugoslávii rozhodující?

Už ve čtvrté minutě vstřelený gól v nás zapálil jiskru k dalšímu náporu a netrvalo dlouho, když jsme udeřili podruhé. Soupeř s výbornými hráči, kteří později byli oporami reprezentačního „áčka“ a prosadili se i ve známých evropských klubech, přešel do drtivého útoku. Naše obrana v čele s brankářem Semanem však připomínala skálu z tatranských štítů, pod kterými jsme se na olympiádu připravovali. A tak expresní góly z úvodu utkání rozhodly, že po 16 letech bude Československo hrát ve finále olympijského turnaje. Nebylo to však podle očekávání s favorizovanými Sověty, které velice nečekaně vyřadili fotbalisté z NDR.

Těšil vás tento husarský kousek našich severních sousedů?

Spíš moc radosti nepřinesl. Proti jejich agresivnímu pojetí se nám málokdy dařilo. Přesto jsme byli veselí, protože nás hřálo minimálně stříbro. Trenérům jsme pak vysvětlovali, že jejich vyhazování do vzduchu po výhře nad Jugoslávii bylo tréninkem na finále (smích).

Jak jste tří volných dnů před bitvou o zlato využívali?

Kromě tréninků k prohlídce Moskvy. Nechyběla ani zdravotní procházka celého týmu, při níž však bylo naše zdraví vážně ohroženo. Nedaleko od nás totiž trénovali na suchu urostlí kubánští boxeři a Franta Štambachr začal s nimi na dálku stínově boxovat. Hromotluci s rukama jako mlýnské lopatky okamžitě přerušili trénink a výhružně se k nám obřími skoky blížili. Luděk Macela jen zavrčel, že teď dostaneme všichni do huby a je po finále. V tu chvíli nebyl daleko od pravdy, ale před knokautem nás zachránili trenéři. Kubánský svoje rozčepýřené kohouty uklidňoval a Havránek se jim snažil vysvětlit, že Štambiho gesto bylo výrazem obdivu k jejich boxerskému kumštu.

K finálové bitvě jste tedy v sestavě Seman, Mazura, Macela, Radimec, Rygel, Rott, Berger, Štambachr, Pokuda, Vízek a Lička nastoupili zdravotně v pořádku. Nechyběla vám ani potřebná velká vůle po vítězství?

Ta by se dala úplně krájet. Byli jsme připraveni jako lvi, které jsme nosili na bílých dresech. Nebyli jsme favority a věděli, co nás čeká. Čili – tvrdé souboje o každý metr hřiště, o každý míč. Nebyl to fotbal pro gurmány, o ostré zákroky z obou stran nebyla nouze.. Na každého z nás se přisál protihráč jako pijavice, takže po trávníku běhalo deset dvojic. Pouze Seman měl k německému brankáři daleko (smích).

Takže doktor a masér měli dost práce?

O přestávce se doslova potili, protože většina z nás byla ozdobena čerstvými jizvami od kopaček a špuntů protihráčů. Ve druhé půli tento způsob boje, bez výrazných gólových šancí, pokračoval. Každou chvilku se někdo svíjel bolestí na trávníku a sovětský sudí krotil nervozitu udělováním žlutých karet. Když si pak Berger a Steinbach při vzájemném okopávání nevšimli, že jim chybí míč, tak finále pro ně skončilo. Při ztrátě dirigenta mužstva se loď našich nadějí v plavbě za zlatem povážlivě zakymácela. Navíc s nateklým kotníkem odstoupil Pokluda.

Vás vážnější zranění nepotkalo?

Bohužel, ani já jsem zápas nedohrál. Několikrát jsem v souboji narazil na obránce jménem Baum, což německy znamená strom, takže jsem musel podstupovat „dřevěné střety.“ Zatínal jsem zuby, ale kopnutí do žeber a úder loktem do stejných míst mě definitivně vyřadily. S pohmožděným hrudníkem jsem nemohl popadnout dech, a tak se slzami v očích od bolesti i vzteku jsem trenéra poprosil o střídání. Byl jsem fyzicky zdeptaný.

Takže zlatý gól jste viděl z lavičky?

Kdepak. Obrovskou únavu jsem chtěl nechat odplouvat horkou vodou v bazénku, v němž jsme s Bergrem očima viseli na obrazovce televizoru. A dočkali jsme se bezbřehé radosti. Brněnský Jindra Svoboda, který mě vystřídal, se najednou objevil v trestném území a nikdo ho nebral vážně. Zjevil se tam jako duch a centrovaný míč se mu snesl na hlavu. Jeho střelu sice německý brankář vyrazil, ale jen k jeho pravačce, která míč bombou poslala za jeho záda. Nádhera!!

Závěrečné minuty byly při německém náporu nekonečné, ale o to větší bylo naše nadšení, když sudí zápas ukončil. Jen jsem moc litoval, že nemohu být nahoře s ostatními, jak se v chumlu objímají, dávají trenérům hobla a při čestném kolečku děkují našim fanouškům za neúnavné povzbuzování. V kabině a při přebírání zlatých medailí jsem už pochopitelně nechyběl.

Jak jste tento triumf oslavovali?

Samozřejmě šampaňským. Zátky bouchaly do stropu, láhve putovaly od pusy k puse, bublinky nás šimraly v nosu a jazyk se lepil k patru. Všechny nás hřálo, že jsme se postavili do jedné řady s giganty našeho sportu. Nádherné přivítání nás pak čekalo po přistání v Ruzyni, což zase byla jedna z nejsladších odměn.

Naopak nic sladkého nepřinesla letošní pandemie koronaviru, která se dokonce podepsala i na vašem zdravotním stavu. Už jste fit?

Přepadly mě horečky, kašel a nechutenství, takže jsem shodil kolem deseti kilogramů. Ohlásila se i únava,která stále přetrvává. Říká se však, že na jaře postihuje i mladé lidi, což mě v mých 65 letech uklidňuje. (smích)

A jaký je váš názor na kompletní dokončení tohoto ročníku fotbalové ligy?

Souhlasím s rozhodnutím, aby se včetně nadstavby dohrála, a to i bez diváků. Navzdory tomu, že nadstavbě moc nefandím, při své loňské premiéře byla úplně zbytečná. Pohled na prázdné ochozy bude hodně smutný, čeká nás fotbal duchů, jak říká Franta Straka. Určitě je to však lepší, než jen běhat po loukách a lesích.



Zdroj příspěvku

Další příspěvky z rubriky Fotbal